Bulgurové placky se žampiony a cuketou & ztratit předsudky je osvobozující

Bulgurové placky se žampiony a cuketou & ztratit předsudky je osvobozující

Tenhle recept můžete buď milovat nebo nenávidět. Totiž právě  tak je to s houbami. Znám jen milovníky hub, kteří v houbách vidí delikatesu, a pak pár jejich odpůrců, kteří by je do pusy prostě nedali ani za zlatý prase. Neznám nikoho, kdo to má “mezi”. A bulgur? Bulgur dokáže překvapit. Několikrát jsem viděla na vlastní oči nebo slyšela o tom, jak měl někdo předsudky vůči téhle potravině – do chvíle, než ochutnal. Není rozhodující, jestli dotyčný v tu chvíli věděl, že jí bulgur 🙂 Ten point je, že ho snědl, jídlo pochválil a pak se ve výsledku podivil, jaká dobrota to může být. Teda za předpokladu, že ten, co jídlo vařil, je aspoň minimálně šikovný kuchař amatér 🙂 Jsem si jistá, že existuje víc takových potravin, které nepřilákají na první doboru, ale přitom jde o skvělé jídlo. Říct, že něco nejíte, ještě předtím, než to ochutnáte, neznamená, že vám to nebude chutnat 🙂 Ach, ty předsudky…

Předsudky…nevedou k ničemu dobrému. Přirozený pud sebezáchovy nám nadělil ostražitost, ale s čím ve výsledku bojujeme? Fyzicky s ničím, zatímco psychika trpí. Někdy zbytečně – díky domněnkám a předsudkům. Zastávám názor, že negativní emoce přinášejí nemoce, proto se vždycky snažím dělat jen to nejlepší, co v danou chvíli cítím, abych nemusela litovat, že jsem dělala cokoliv proti svému přesvědčení, a nepouštím, pokud možno, do hlavy domněnky, které by mě ubíjely nebo odrazovaly od svých rozhodnutí.

Nemá cenu zatěžovat se zastrašujícími domněnkami s verzemi polopravd, které, jak se později většinou ukáže, žádné pravdy nejsou. Byla by škoda nechat si jimi brát odvahu a motivack, kazit si radost ze života a plýtvat energií, kterou můžeme vložit do činností, které nám přinášejí uspokojení.

Jen si vybavte, kolikrát jste se užírali domněnkami o možných scénářích v nejistých situacích, které nakonec skončili úlevou, protože argumenty vaše domněnky zcela vyvrátili? Kolikrát jste do hlavy zbytečně dostali podezření, že vám někdo lže, dělá něco nepěkného za zády, a kolikrát to byla ve skutečnosti pravda? Kolikrát jsme byli zbytečně smutní, než jsme se dobrali důkazů o pravdě, která byla mnohokrát odlišná od našich představ? Strach je naše přirozená součást života, což je dobře, ale zdá se mi, že někdy je ho moc, a že mnohdy podezíravost a předsudky převyšují hodnoty jako je pochopení a důvěra. Jasně, není od věci být obezřetný a poslouchat 6. smysl. Ale je rozdíl mezi oprávněnými obavami a paranoiou 🙂

Možná se vám zdá, že od hrnce odbíhám úplně do jiné sféry. Ano, trochu. Ale ve skutečnosti je pro mě určitá psychická pohoda pro zdraví stejně důležitá, jako zdravé jídlo. Tenhle článek mohl být o tom, jak je recept jednoduchý, jasně 🙂 Ale beztak mě při psaní prvního odstavce, který končí slovem “předsudky“, napadá, že možná nebude od věci svěřit se nejen s receptem, ale i svým přístupem ke spokojenějšímu životu. Třeba vás to bude bavit a na pár minut se začtete, a třeba se trochu inspirujete k tomu, jak si zjednodušit vedle vaření i některé životní situace. Minimalizovat předsudky, domněnky a strach jsou některé z těch věcí, které život dělají podle mě radostnější.

Nedávno jsem na Instagramu postovala fotku z lesa, kam jsem zavítala v podvečer. Jelikož dny se dost razantně zkrátily a oblohu navíc zatahovaly mráčky, setmělo se v lese o něco dřív, než jsem čekala. Byly dvě možnosti, jak proběhne zbytek procházky. Ještě bych vás ráda upozornila, že myslím opravdu les, ne městský park o pár stromech. Na druhou stranu připouštím, že skrz les vede širší kamenitá cesta, kde během bílého dne tu a tam potkáte nějakého sportovce nebo pejskaře. Ale není jich tolik. Ve chvíli, kdy se les noří do tmy, tam nepotkáte skoro nohu. Ale zato slyšíte, jak o stromky sem tam zavadí nějaké to kopýtko nebo odněkud vyletí sojka, sova nebo bažant. V šeru už to moc nepoznáte 🙂 Jste tak v půlce procházky a buď se můžete prodírat domněnkami o tom, že z houští vystřelí masový vrah, který nemá nic jiného na práci, než tam na vás celý den čekat, anebo si užijete klid a zároveň malinko vzrušení. Zkrátka buď protrpíte cestu domů anebo si užijete bonus, se kterým jste při vstupu do lesa ani nepočítali – zvuky, vůně a klid.

Domněnky, že setmělý les je plný nebezpečí a jedno z nich mě potká, mi mohly zkazit večer. Vždyť zprávy se hemží spoustou inspirace pro strach. Ale chci se na tyhle tragické story zaměřovat, nebo obrátím minci na druhou stranu? Dobrý pocit z toho, že jsem si na sebe našla čas a odpočívala na tak krásném místě, zvítězil. Vrátila jsem se domů spokojená, příjemně odpočatá a nabitá, pyšná na to, že jsem strachy nepo… 🙂

Domněnky a předsudky vedou přirozeně ke strachu, a kradou nám pozitivní pohled na řadu věcí, situací a lidí. A připravují nás o zážitky. Ve skutečnosti žijeme tady u nás v relativně bezpečném světě, na jednom z nejbezpečnějších míst. Spíš než se strachem z přepadení potkávám lidi plné hrůzy o zranění svého ega. Než aby někdo kolikrát přiznal chybu, bude se rvát o status “bezchybný”. Proto, že má v hlavě předsudek, že bude něco míň a zapadne v davu? A není to naopak? Není víc to se hrdě postavit ke svému jednání? Vždyť právě uznat svojí chybu znamená získat odrazový můstek ke zlepšení se v budoucnu a stejné chyby se (pokud možno) nedopustit 🙂

Jasně, mít předsudky v situaci, kterou jsem popsala, je úplně jiné, než předsudky a domněnky v souvislosti s chováním ostatních, které neovlivníme. I když, neovlivníme?? Tlačit na ostatní kvůli naplnění svých očekávání nezaručuje spokojenost. Ne oboustrannou. Ve vztazích (a nejen těch partnerských) se snažíme udržovat důvěru. Věříme, že nás ten druhý nezklame a nezraní. Doufáme, že je náš partner bude pravdomluvný… tak, jako my. A teď otázka – my sami jsme přesně vzor, který v partnerovi chceme mít? Jestli ne, proč to očekáváme od něj? A pokud ano, proč by on nemohl být stejně čestný, jako my sami? Koukat na něj jako na potenciál zla a pořád ho stíhat a kontrolovat nemá smysl, a spíš než k upevnění vztahu se zanedlouho ocitneme v jeho troskách. Dát druhému pocit, že v něj věříte, je mnohem víc. Jestli toho nezneužije? Zradit vás může i v případě, že nastavíte zákazy a pravidla, abyste se cítili “být pojištěni proti zradě”. Nemít domněnky o polopravdách a lžích, nestrachovat se a nestíhat každý krok, abychom se utvrdili, že naše ego nebude zraněné, je strašně osvobozující. Člověk se rád vrací tam, kde je mu dobře, ne tam, kde se cítí být svázaný. A tam, kde je mu dobře, mluví pravdu a není místo pro domněnky.

Zahodila jsem předsudky a domněnky ve spoustě situací, protože rušili mojí pohodu. Nebo zahodila..snažím se je eliminovat a nepokládat si tak často otázky, jako “Co se stane, když…?” nebo “Co si o tom pomyslí ostatní?” Domýšlet si scénáře měsíc, rok dopředu a strachovat se z kroku kupředu nemá smysl. Strachovat se z predikcí daných zažitými stereotypy nemá smysl. Nežijeme v bublině sami se sebou, a svět se nehýbe našimi myšlenkami. Nemůžeme vědět, co se stane, a proto se snažím řídit se pocitem, který říká, co mám dělat teď, aby mi zítra bylo fajn. A taky mě nemusí zžírat představa, jestli se moje rozhodnutí někomu nebude líbit, protože každý měří jiným metrem. Hýbat můžeme jen sami sebou – buď můžeme být šťastní bez předsudků a domněnek a soustředit energii k růstu, nebo se můžeme užírat hororovými scénáři a podezřením, co špatného si o nás ostatní myslí a topit se u dna.

Nehodnotím, co si kdo myslí o mé osobě, protože svůj život žiju tak nejlépe, jak umím, podle svých hodnot a tak, abych nebrala svobodu žít si svojí pohodu ostatním. Domněnky typu: „Co na to řeknou ostatní?“ neřeším, protože jde o můj život s jinými prioritami, než mají ostatní. Přeci pokud chce být někdo součástí něčích životů, nepotřebuje milion argumentů a výmluv či přesvědčení, a pokud má někdo potřebu odsuzovat ostatní, protože se liší jejich představy a očekávání od jeho chování, nepostačí žádná obhajoba.

Naše verze pravdy se vždycky bude trochu lišit od verzí ostatních, protože se odráží od zkušeností. Díky tomu jsme každý jsme – s jinými zkušenostmi i jinak nastavenými hodnotami. Proč někoho nutit, aby se mnou trávil čas, pokud sám nechce? Proč někoho tlačit do kouta, aby realizoval naše představy? Věřte mi, je lepší se smířit s tím, že zodpovědnost máme každý za sebe, namísto toho mít očekávání od ostatnách a doufat, že přemlouváním docílíme vyšší spokojenosti. Spokojenost je individuální a dost relativní emoce.

Trvalo mi, abych si připustila, že to tak skutečně funguje a opustila utkvělou přestavu o dosažení spokojenosti postrkováním někoho dalšího k akci. Začít musíme u sebe. Když s námi někdo sdílí čas a další hodnoty dobrovolně, eliminuje se tím podle mě riziko obcházet námi nastavená pravidla a úkoly a vymýšlet si úhybky. Místo k domněnkám se podle mě dost zužuje, protože nikdo nemusí vymýšlet lži, aby vyhověl vašim představám, ale chová se přirozeně. A vy můžete být klidní, protože nehlídáte mantinely, zda za ně někdo nepřekračuje. Větší význam, než domňenky a podezíravost, jestli například partner je momentálně tam, kde slíbil, anebo domnění, že když budete trpělivě bojovat za pochod po stejné cestě, přestože jeden směřuje na jih a druhý na sever, je podle mě svoboda a tolerance.

Je spousta situací, kdy se do hlavy chtějí vkrást domněnky. Křivdy existují a existují i situace, kdy se do hlavy nějaké ty pochybnosti dostanou. Realita není vždycky růžová, a proto se stane, že nás sem tam někdo vypeče. Ale kvůli předešlé špatné zkušenosti by byla škoda nedat šanci ostatním, kteří to s námi budou myslet dobře.  A taky přijde dost situací, které nemusí končit fiaskem jen proto, že kdysi okolnosti zapřičinili špatnou zkušenost. Dnes jste zkušenější než v minulosti a v budoucnosti přijdou  další výzvy a zkušenosti. Přesvědčila jsem se na vlastní kůži, že ve chvíli, kdy předsudky a domněnky hodím za hlavu, kdy přestanu mít velká očekávání a strach, pak teprve přijde změna k lepšímu.

Nedávno jsem si myslela, že jedním takovým dost podstatným rozhodnutím přijde něco hrozného, že se stanu terčem jedovatých řečí. Jestli jsem se stala, nebo ne, mi je jedno, protože se tím vyselektoval okruh lidí, co pocítili změnu ve mně samotné a pochopili, proč jsem se rozhodla, jak jsem se rozhodla. Naopak jsem byla překvapená, že při mně stáli lidi, od kterých jsem čekala zdvižení varovného prstu anebo jiného prstu 🙂 Díky tomu, že jsem hodila domněnky za hlavu a řídila se vnitřním (dost intenzivním) pocitem, že musím rozhodnutí udělat bez ohledu na reakce ostatních, jsem vstoupila do zcela nové etapy života, kde najednou panuje pohoda a radost. Chce to někdy odvahu, ale hlavně to chce nemít ty stupidní domněnky a řídit se vnitřním hlasem, který ví jasně, co je pro vás nejlepší.

Takže, abych už se přestala vykecávat,… 🙂 Tohle je recept, na který jste bohužel tak dlouho čekali. Nemohla jsem ukončit myšlenku, a proto se jeho publikace protáhla. A přitom za to může jen ten bulgur, který mi pod prsty připletl slovo “předsudky” a spustil mojí dlouhou úvahu. Asi bych mohla psát dál, ale sdělení, které jsem vám chtěla předat, jsem předala. Někdo může, někdo nemusí souhlasit – každý máme svou verzi pravdy přece 🙂 Jsem moc ráda, že ve mně kdysi semínko “jiného pohledu na svět” zasadil jeden skvělý člověk, který je pro mě vzorem a důkazem, že život se dá žít “jinak”. Je pravda, že změna přichází jen tehdy, kdy sami opravdu chceme. Když v sobě něco změníme, změníme tím formát celého života včetně lidí, které nás obklopují. Vždycky může být dobře, ale bude dobře jen tehdy, kdy tomu sami chcete věřit a jdete tomu krok po kroku naproti.

V úvodu jsem psala, že jsem mohla článek k receptu věnovat jeho jednoduchosti. Možná se spíš radši zaměřím na jeho chuť. Kdysi jsem publikovala recept na bulgur s houbami a mrkví. Houby a bulgur jsou moje milovaná kombinace. Zkoušela jsem ji připravit na způsob “kuby”, což se taky osvědčilo, a teď přišly na řadu placky. Miluju totiž cuketové a obecně zeleninové placky. Ale už jsem je chtěla něčím ozvláštnit a tím spíš, že tu máme podzim a s ním přišlo období “sytějších” jídel, jsem do placek zakomponovala bulgur, který je výživově hodnotný a dokáže víc zasytit. Příště asi zkusím přidat i zmiňovanou mrkev 🙂

Žampiony, pokud máte ještě nějaké houby z lesa, můžete nahradit klidně hříbky nebo tím, co najdete. Jelikož tenhle rok bohužel na houbaření moc času nemám, použila jsem žampiony. Ty seženete každý. Cizrnová mouka se v dnešní době shání poměrně dobře. Používám mouku od Probio, kterou seženete jak na e-shopu značky, tak i v jiných obchodech. S jinou jsem to nezkoušela, ale pusťte se do improvizace. Budu ráda za sdílení vašich zkušeností!

Doba přípravy: 45 minut

Množství: cca 10 placek

Suroviny:

  • 60 g jemnějšího bulguru
  • Sůl
  • ½ cibule
  • Lžíce oleje
  • 150 g žampionů
  • 1 vejce
  • 120 g cukety
  • ½ lžičky sušeného tymiánu nebo snítka čerstvého
  • 30 g cizrnové mouky
  • Olej na opékání placek

 

Postup:

  1. Bulgur uvařte doměkka se špetkou soli.
  2. Cibuli nakrájejte najemno. V pánvi rozehřejte olej a cibuli nechte zesklovatět. Žampiony nakrájejte na malé kousky a přidejte k cibuli, opékejte dozlatova, lehce osolte.
  3. Ke zchladlému bulguru přidejte zchladlé houby a vejce. Nastrouhejte cuketu nahrubo a přidejte k bulguru. Ochuťte tymiánem. Přisypejte cizrnovou mouku a důkladně promíchejte.
  4. Rozehřejte pánev a pomocí lžíce tvořte placičky. Opékejte dozlatova z obou stran.
  5. Podávejte například s tzatziki nebo podobným svěžím salátem.



Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *