Sia podruhé: Z nebe do pekla

Dneska je čtvrtek. Původně jsem chtěla publikovat recept, jako to obvykle ve čtvrtek dělávám, ale musím se s vámi za horka (a to doslova 🙂 ) podělit o včerejší zážitek. O recept samozřejmě nepřijdete, ale naservíruji vám ho v neděli, až si všichni vychutnáme prodloužený víkend a budeme hledat inspiraci na vaření obědů a večeří pro následující týden.

Včera se to zase stalo. Jsem v tom – jsem v tom až po uši. Navštívila jsem restauraci Sia, o které jsem Vám už v létě jednou psala. Tehdy jsem se tam dostala do sedmého nebe. Včera jsme se malinko ohřáli. V restauraci to rozpálili na plný pecky a vsadili na chilli papričky jako na top surovinu ve speciálním menu.

Přiznám se, chilli papričky ve mně budí velký respekt. Je třeba s nimi zacházet v rukavičkách. No vážně! Víte, že některé jsou tak pálivé, že pro jejich zpracování byste si opravdu měli navléknout rukavice, abyste se nepopálili? Jak moc pálivé některé jsou, jsme mohli zjistit hned na úvod, kdy nám sympatický (a jak se později ukázalo – hodně schopný) číšník přinesl ukázku všech používaných papriček i se stupněm pálivosti.

Protočily se mi panenky. ,,Tohle budu dneska jíst?“ v duchu jsem se křižovala. Mám pikantní jídla ráda, ale hubu plechovou nemám. No co, zkusit se má všechno, a tak jsme si objednali všechny chody ze speciálního chilli menu. Původně jsme chtěli vybrat pár jídel z menu, která nás lákala nejvíce. To bylo dost těžké, takže jsme přešli na taktiku „co si nedáme“ a nakonec to dopadlo tak, že jsme se do horoucího pekla vrhli po hlavě. Dostali na stůl jsme ještě skleničky s několika druhy chilli oleje – ke každému pokrmu zvlášť olej s papričkou použitou v jídle. To kdyby se nám to náhodou nezdálo moc hot 🙂

A než se na stůl přinesl první chod, vycucla jsem z kalíšku naprosto boží welcome drink.

Jako vinný doprovod jsme vybrali mého českého oblíbence Sedláka. No dobře, spíš jsem prahla především po dobrém neuburském, ale když se spojí dohromady tyhle dva parametry, vznikne něco krásného, což rozhodně bylo.

A krásný byl i první chod: tuňáková rolka a sashimi ze svatojakubských mušlí, jalapeño chilli pasta. Jídlo předčilo moje očekávání, protože z rolky se vyklubalo bááječné sushi a jemné plátky mušlí s lehce pikantní posypkou se sezamem tomu nasadily korunu. Pasta pod sushi byla sice pikantní, ale ne natolik, aby přebila chuť tuňáka. První chod jsme zvládli. Žádná palčivost, jen chuť na další dobrotu, která k nám mířila.

Salát ze zelené papáji s arašídy, melounem cantaloupe a Habanero Orange chilli byl ozdoben vypasenými krevetami a plátkem sušeného, krásně křupavého ananasu. Miluji sušený ananas a miluji krevety. A co salát? Na něm se dá ledacos zkazit, ale to by nebyla Sia, která z něj vykouzlila perfektní požitek.

Přiznám se, že tady jsem si už trochu srkla mangového lassí, které pálivost v puse stahuje. A hlavně, jeho chuť mě naprosto odpoutala od jakéhokoli dalšího vjemu. Takže to, co vidíte na obrázku – ten krásný „koktejl“ je lassí. Jak pěkně to může vypadat, viďte? A přitom by si člověk řekl, že je to taková „blbost“. Zatím jsem ho takhle vypiplaný neviděla. Zkrátka jsem ho znala jako jogurt s mangem.

Zpátky do reality mě vrátila vůně grilovaných jehněčích hřebínků s Vindaloo kari. Masíčko bylo doplněné parathou a mango chutney s Carolina Reaper Chilli. Jehněčí se rozplývalo na jazyku. Měla jsem možnost zjistit od samotného pana Štifta, že maso neputovalo přes půl zeměkoule z Austrálie, které je proslulé chovem ovcí, ale že je to pečlivě vybrané, čerstvé maso z našich končin, pěkně čerstvé a šťavnaté. Vážně jsem nejedla lepší. A to vindaloo!!! Panebože! Už vím, co si dám v Sia příště. Bude to s největší pravděpodobností tikka masala, protože to dochucení… Těžko vám to popíši, protože tohle se musí jedině zažít. Ta rozmanitost chutí a přitom jejich vzájemná souhra vytvořily delikátní zážitek. Chutney už mě malinko rozohnilo, tak tak jsem to s ním nepřeháněla, ale jako doplněk bylo skvělé a příjemně dochucené.

Po jehněčím k nám připlul šťavnatý steak z mečouna, který se na jazyku rozplýval stejně tak dokonale, jako jehněčí. Mečoun byl podávaný s rybím kari, pappadum a broskvovým chutney se zázvorem a papričkou Tasmanian Habanero. Zase trefa do černého. Kdo odešel ze Sia, aniž by mečouna ochuntnal, upřímně ho lituju. V omáčce byla okra. Přiznám se, že jsem jí zatím jedla jen kdysi v Egyptě a před rokem na Kanárech a že bych z ní spadla na zadek se říct nedá. Tady příjemně doprovázela svou křehkostí jemného mečouna a ozvláštnila tak celkový dojem. O to víc, když jste k tomu ochutnali broskvové chutney. Hodně originální kombinace!

Můj jazyk byl stále víc a víc spokojený, nebyl spálený, jen lehce rozdrážděný a ready na další chod. Dobře, žaludek už byl celkem plný, ale stejně jsem prostě musela ochutnat poslední slaný pokrm, což bylo „Chilli Beef“ Chile de Árbol chilli s česnekovými výhonky a shiitake. Lehce nasládlá omáčka se zdánlivě jemnou pikantností nás při zakousnutí kousku papričky dokázala pěkně rozohnit 🙂 Já jsem si na drobné kousky v omáčce dávala raději pozor a vychutnala jsem si jen lehkou ostrost, ale pohled skleněných očí naproti mě mi jasně naznačili, že papričky dokážou být k pláči dojemné 🙂

Sladká tečka nesměla chybět. Já sice dezerty normálně nejím, ale nemohla jsem si nechat ujít pikantní kombinaci skrytou v  kokosové palačince s jackfruit a jogurtovou zmrzlinou s limetkou. Vypadalo to jednak božsky a za druhé už tohle jentak neochutnám, protože šlo pouze o časově omezenou akci. Osvěžující zmrzlina skvěle odlehčila sladkost palačinek, kde vynikala chuť jackfruitu. Stačila mi lžíce, abych svoje chuťové pohárky dokonale uspokojila a nenechala je plakat nad neobjeveným pokladem. Dezert byl na jedničku. Ale jedničku s hvězdičkou za mě pořád mají kokosové lívanečky, které jsem chutnala minule.

A nakonec digestiv. U sklenky japonské whisky Nikka, která byla před pár lety vyhlášená nejlepší whisky na světě, jsme si rekapitulovali nezapomenutelný chuťový zážitek. Než jsme se do hostiny pustili, báli jsme se, že nás chilli papričky spálí na uhel, ale opak byl pravdou. Pěkně nás rozproudily, příjemně rozechvěly a jediné, co nás dostalo do kolen, bylo umění talentovaného personálu, který válí jak na straně kuchyně, tak na straně samotné restaurace, která má mimochodem, jak jsem zjistila, kapacitu více než 200 míst. To, že okolo 7 hodiny byla restaurace úplně plná, o něčem evidentně svědčí.

A ještě jedna věc k chilli papričkám: Není umění nechat ukázat sílu, kterou v sobě chilli paprička ukrývá, umění kuchaře je dokázat, co s ní dovede on sám. O tom jsem se včera přesvědčila a moc ráda bych tímto poděkovala restauraci Sia za dokonale strávený večer a péči, se kterou se stará o každého svého zákazníka.