Zázvorový chlebíček s pomerančem
Není to tak dlouho, co si do kanclu moje kolegyně přinesla kus zázvorového chlebíčku z jedné pekárny stojící kdesi v centru Prahy, a vybídla nás, abychom ochutnali. Já jsem se sice zdrálahla, neměla jsem na sladké zrovna vůbec chuť, nicméně mi bez váhání kousek přihrála, takže nezbývalo, než jít do toho. Wow! Ještě, že se Lucka nerozhodla brát si mé odmítnutí k srdci, protože bych bývala přišla o jeden z nejzajímavějších chuťových zážitků za poslední dobu. A proto jsem se rozhodla, že doma musím vyzkoušet upéct něco podobného. 
Když někdo řekne o jídle „zajímavé„, často jde o zástěrku, jak nepřiznat, že to ochutnávači moc nechutná. Což je dost ohleduplné k ostatním, kteří mají dost odlišné chutě a na takovém jídle můžou regulérně ujíždět. „Zajímavé“ jsem použila ne jako zástěrku, ale proto, že to slovo vystihuje překvapivé a originální chuťové spojení, které mě chytlo. Zajímavé bylo, jak se za nasládlou chutí objevila z čista jasna jemně štiplavá chuť zázvoru, která jazyk tak lehce pošimrala a pak pomalu utichala s jemným dozvukem koření. Nádhera!
Ale abych pravdu řekla, pravděpodobně bude tento recept rozdělovat vaši rodinu na dva tábory, protože pro někoho bude rozcestí s názvem „zajímavé“ uhýbka a pro někoho, jako jsem já, půjde o ocenění. U nás doma probíhala zábava při hodnocení receptu pohledem na chlebíček jako takový. Žlutá barva není úplně typická. Proč je chlebíček žlutý? Přidala jsem do něj kurkumu. Proč jsem do chlebíčku přidala kurkumu? Jednak je kurkuma zdravá. Druhý důvod je, že žlutý je i zázvor… asociace, chápete? 🙂 A třetí věc – žlutá barva je veselá, proč si neprosvítit šedivý podzim? 🙂
Barva rozhodně dojem udělala a vzbudila dvě vlny debat. Jednak u nás doma, když jsem chtěla dát ochutnat příteli. Honzík je prostě takový, že když se mu něco nezdá na pohled, příčí se mu dát to do pusy. Druhá věc je ta, že i když tvrdí opak, je trochu zmlsaný 🙂 Což je na jednu stranu fajn, protože mám motivaci zkoušet nová a nová jídla a hlavně se zlepšovat a zlepšovat. A pak je tu třetí věc – zase ty předsudky. Ne vždy chutná jídlo tak, jak od něj očekáváme a je škoda ho odmítnout kvůli předsudkům. Platí to i v případě stejného jídla, totiž když dva dělají totéž, není to totéž. Šla jsem naléhavě proti jeho obavám. Byla jsem přesvědčená, že se chlebíček fakt povedl! A za tím si stojím i teď. I teď, kdy jeho verdikt zněl v překladu „zajímavé“…odbočka doleva.
Musela jsem se od srdce zasmát 🙂 Jeho oči a úsměv mluvili za vše. Takovýto „miláčku, jsi šikovná, ale já už jsem asi sytý.“ Vůbec jsem to nebrala jako urážlivé, protože já bych taky s chutí nesnědla koprovku, kterou například miluje můj táta. Je to přesně o tom, že každý má chutě rozdílné. Teď si třeba říkáte, že tenhle recept nebude nic moc, když neprošel prvním kolem. Ale kdybych si za ním nestála, recept bych nezveřejňovala a nepřiznala se k rozpačitosti, kterou mi v první chvíli přineslo Honzovo hodnocení. Totiž díky tomu jsem vzala kus chlebíčku mamce a kus chlebíku k ségře.
Testování pokračovalo. Moje sestra je projevila jako barvoslepá. Zelená barva? Dobře ona 🙂 Pokud by si mimochodem někdo přál zelený odstín, zvolte trochu říznější bylinky, než je zázvor. Účinky jsou garantovány a pozdvižení jakbysmet.
U ségry doma se skóre začalo vyvažovat a nejvíc překvapila moje neteř, která i přesto, že zázvor není nejoblíbenější dětská příchuť, si docela dopřávala. Takže pokud tahle malá gurmánka řekne, že je to „dobý“, dost si toho považuju. Děti s kritikou totiž nešetří a slovo „zajímavé“ pro ně má naprosto jinou hodnotu 🙂 A jak vypadalo hodnocení mamky? Taky prošel 🙂 A co u vás? U koho tipujete zdvižený palec a u koho vás rozesmějou drzé připomínky? 🙂 Podle mě stojí za to recept vyzkoušet.
A jestli se podobá chlebíčku, který jsem chutnala od kolegyně? Došlo mi, že ve svém receptu používají pravděpodobně kandovaný zázvor a možná více tuku, protože byl hutnější. Nicméně bych se nestyděla tenhle recept na chlebík prezentovat jak v pekárně, tak při jiných příležitostech. Jídlo by nemělo být nudné. Zázvor krásně pošimrá na jazyku a nabudí smysly, což obzvlášť teď na podzim je naprosto jistě žádané 🙂 Takže dobrou chuť a příjemnou zábavu!
Nakonec bych chtěla poděkovat kolegyni Lucce, že mi rozšířila obzory a navedla mě tím na vlastní recept na zázvorový chlebíček. A pak taky děkuju Fresh Bedýnkám za dodání kvalitních surovin.
Suroviny:
- 5 g pomerančové kůry z bio pomerančů (jen oranžová část)
- 2 vejce
- 50 g třtinového cukru
- 50 ml šťávy z pomeranče
- 100 g medu
- 60 g oleje
- 30 (až 50) g strouhaného zázvoru
- ½ lžičky skořice
- ¼ lžičky hřebíčku
- 1 lžička kurkumy
- 200 hladké špaldové mouky
- 60 kokosové mouky
- Kypřicí prášek do pečiva (bezfosfátový)
Postup:
- Vyložte chlebíčkovou formu pečicím papírem nebo ji vymažte máslem.
- Z bio pomeranče ořízněte slupku a odstraňte z ní spodní bílou část. V plecháčku (nebo menším kastrůlku) přiveďte vodu k varu a vsypte do ní kůru. Vařte 10 – 15 sekund a slijte. Kůru spařte tímto způsobem ještě 2x. Odstraníte tím její nahořklost. Kůru nakrájejte najemno.
- Do mísy vyklepněte vejce a prošlehejte je metlou spolu s cukrem. Do mísy přidejte pomerančovou kůru, pomerančovou šťávu, med a olej. Nastrouhejte zázvor. 30 g v chlebíčku udělá lehce štiplavou chuť, jestli ale chcete přitvrdit, můžete zkusit přidat ještě o něco víc. Přidejte i skořici, hřebíček a kurkumu a důkladně metlou promíchejte.
- Do mísy přisypejte obě mouky a kypřicí prášek do pečiva. Promíchejte a směs rozetřete do připravené formy. Vložte do trouby vyhřáté na 180 °C a pečte 25 minut.
- Ještě vlažné polijte rozpuštěnou čokoládou (viz. tip níže) a posypejte strouhaným kokosem.
