Domácí zabijačka

Zabijačka pro mě bývala trochu odpudivá představa jak strávit víkendový den. Když se řeklo zabijačka,  představila jsem si spoustu krve, vepřový odér a zimu. Co z toho by mě mohlo přesvědčit k zapojení se do takové akce?

Rodina, nutkání zkusit něco nového, potřeba postavit se další výzvě? Zkusit se má všechno, a tak jsem ono víkendové zimní ráno nazula dvoje ponožky, oblékla svetr, okolo krku omotala šálu a vyrazila směr Semice, kde bydlí má ségra se svou skvělou rodinou.

Ségra i švára jsou v kuchyni dost zruční. Ségra ráda zkouší stále nové recepty a cokoliv jsem od ní jedla, chutnalo perfektně. Peče i svůj kváskový chleba, na který nezapomněla ani při téhle příležitosti anebo nedávno, když švára udil maso. To vám byla pohádka. Přestože s vepřovým moc nekámoším, uzené od šváry fakt miluju. K tomu křen, domácí nakládačky…a pak už se necháte unášet vůní a chutí šťavnatého masa a nadýchaného čerstvého chleba. Ti dva se našli ?

Cesta k ségře od nás trvá něco přes půl hodiny. Jenže to bych nebyla já se svou pamětí, kdybych si po třech kilometrech nevzpomněla, že jsem něco zapomněla. V týdnu ke mně do práce dorazil balíček, v němž měla ségra nějakou přírodní kosmetiku. Takže jsme se vraceli domů. Mojí Sissi Cat vůbec nezaskočilo, že se po odchodu pro něco vracím. Jen se zavrtěla v pelechu a pokračovala ve spaní. Vydali jsme se opět na cestu a ups! Po dvou kilometrech jsme se vraceli domů pro lahvinku. Jet na zabijačku bez tekutin? Kdo to kdy viděl? Na žádné zabijačce jsem sice nebyla, ale pochybuju, že Lada na svém obrázku zachytil holčičku, jak nese pánům ve džbánu mlíko. Tipovala bych to na pivo, ale nač nosit dříví do lesa?

Téměř před cílem jsem vypadla z auta, abych se pokochala mrazem pokrytou, do mlhy zalitou krajinou. Všude v okolí Semic jsou rozhlehlá pole, remízky, lesíky, kopečky a tak… Po hodině jsme dorazili k ségře, kde se pomalu rozjížděla zabijačka.

Porážka čuníka se naštěstí na místě nekonala. Super! Té největší hrůzy jsem byla ušetřena. Místo toho už se v kotli vařila voda a švagrův šikovný brácha obratně tančil s nožem na pultě. Asi 140 kilové prase už bylo rozbouráno. Trochu nesvá jsem byla z kýble plného krve. Když si odmyslíte, co tomu předcházelo, za minutu si zvyknete i na to, když někdo ruku až po loket zaboří dovnitř, aby krev promíchal.

Vedle stál další kýbl. V něm byla namočená žemle, která patřila do jitrnic a jelit. Musela se nechat nabobtnat a pak jsme ji vymačkávali, aby se už jen smíchala s uvařeným masem a dalšími ingrediencemi.

V kotli se vařila ta spousta masa. Před polednem přišel čas ovaru. Zakrojili jsme čerstvý chléb a pustili se do masa. K tomu samozřejmě nechyběla vejmrda – křen s jablkem zalitý vývarem z masa. Chutnalo to skvěle. Někdo se ještě dorazil zabijačkovým gulášem, který maminka šváry umí fakt perfektní.

Pak se začalo všechno to uvařené maso zpracovávat.

Libové maso jsme nakrájeli na kostky, které šly do tlačenky. A ten zbytek masa se rozsekal kolíbkou na jemné kousíčky. Vždycky se muselo to maso přelít trochou vývaru, aby se nelepilo na ostré nože, které pod rukama šikovného Jardy, bratra šváry, kmitaly sem a tam. Za chvíli bylo maso najemno překrájené a přišla na řadu příprava prejtu na jitrnice.

Překrájené maso se smíchalo s vymačkanou žemlí. Přidala na namletá játra a ledvinky, česnek, pepř, majoránka a sůl. Pak ještě tolik vývaru, aby měl prejt jemnou konzistenci. Celé to promíchat by normálně trvalo člověku donekonečna, ale evidentně bylo vidět, že to Jarda nedělá poprvé a jeho silné ruce přehazovaly tu hromadu masa jako by se nechumelilo.

Bylo vidět, že v tom nejsou nováčci, na rozdíl ode mě. „Budeš špejlovat?“ No jasně, že jsem chtěla špejlovat, jenže jsem to ještě nikdy nedělala. Načež přiskočila moje Mami Sju a nabídla pomocnou ruku. Než jsem okoukla její grif, dělala jsem něco… něco naprosto nechutnýho ? Až se vám někdy bude zdát, že děláte nechutnou práci, vzpomeňte si na mě. Z teplé vody v kyblíku jsem začala vytahovat střívka, ta klouzavá dlouhá střívka, která se máčela, aby si zachovala svou pružnost. Bylo to…jemné, slizké a že by to vonělo, se taky říct nedalo. Ale všechno je to jen o tom přejít myšlenku na to, že jde o střeva a brát to jako něco úplně normálního. No prostě jsem je čapla a začala krájet na pokud možno stejné dlouhé kusy, aby byla jitrnice jedna jako druhá.

Když jsem na chvilku nechala střeva střevy, osušila si ruce a sáhla po foťáku, při jeho přiložení k obličeji jsem dostala ránu do nosu. Nebyla to sice tak silná vůně, ale pro někoho, kdo nejí vepřové z toho důvodu, že mu nevoní, je to docela darda.

Po vyfocení pár snímků jsem se pustila do špejlování i já. Jak jsem zjistila, není to o ničem jiném, než o trpělivosti. Střívka se nezdají, ale jsou poměrně dost pevná a propíchnout je špejlí není tak úplně snadné, jak jsem předpokládala. Ale i na to existuje finta. Jelikož špejle po namočení rychle změknou, hrot nedrží ostří. Když se ale lehce opálí ohněm, jsou tvrdé a ostré tak akorát.

A jak se tedy špejluje? Jednoduše se střívko trochu roztáhne a špejlí se propíchne na jedné straně. Pak se obmotá horem, tak jako když háčkujete a znovu propíchnete. Stačí tak třikrát. Střívka se naplní prejtem, znovu zašpejlují a jdou do lázně. Voda se nesmí vařit, aby nepopraskaly. Táhne se tak tak kolem bodu varu, asi jako když děláte vývar. Když vyplavou, nechají se ještě tak dvě minutky koupat a pak se vyndají a nechají ztuhnout.

Z části prejtu se udělala jelita. Kroupová i žemlová. Žemlová jelita v sobě mají ještě navíc žemli namočenou do té krve. Teda, ale to už byly trochu jatka. Tahle podívaná je jen pro odvážné. Koření se kmínem, pepřem, majoránkou a pěkně vypečenou cibulí. Pak se to zase musí celé pořádně rozmíchat a dál je postup stejný, jako u jitrnic.

Co jsem neviděla, je příprava tlačenky. Vím akorát, že se na ní mlely kůže, které pak vypadaly jako rosol – takže ideální stav. Musela jsem ale vyrazit k domovu, protože mě čekal plesový večer. Smrděla jsem jako čuník. Ten odér ze střívek ne a ne pustit z rukou. Pak se to nakonec po desátém mytí rukou a vlasů podařilo, takže jsem se vyvoněná a vyfešákovaná jako princezna mohla klidně vydat na bál.

A jak naše výtvory chutnaly? Víte, já nejsem moc příznivce těhle dobrot. Ale když vidím tu dřinu za tím, když si vzpomenu na promrzlé ruce i nohy, protože prostě celý den v mrazu není žádná hodobóžovka, tak si nakonec s chutí malilinký kousek dám a řeknu vám – tohle stojí za to! A těším se, až se příště sejdeme u bublajícího kotle, až budu rozmotávat střívka, obratně se ohánět špejlí, fikat nožem ty velké kusy masa, a to zkrátka proto, že k našim kořenům patří a užijete si u toho společně strávený čas. Já už chudákovi prasátku život stejně nevrátím, zabavím se na celé odpoledne, vypnu mozek a budu dělat něco, k čemu se běžně nedostanu a nakonec z toho budou mít všichni náramnou radost a bezva vzpomínku. A někdo i velké boule za ušima.