5. narozeniny Vařeniště + recept na slaný dýňový cheesecake

Jestliže něco děláte 5 let, stane se z toho silný návyk. Pokud se ohlédnete zpět a zjistíte, že vám tenhle návyk přinesl spoustu krásných chvílí, je to něco víc. A co přinesl poslední rok? Je návratem i do vzdáleného období, kde začal můj nový začátek…

Od minulého roku proběhlo v mém životě pár změn. Asi ta nejpodstatnější změna je v mojí hlavě. Začala jsem se pouštět do rozhodnutí, která bych ze strachu předtím nedělala. Ať už jsou důsledky jakékoli, důležité je, že nesetrvávám na jednom bodě. Věci se vyvíjí. Měly by… Tak, jako rostlina roste vzhůru a snaží se dosáhnout co nejblíž slunci, měl by mít i člověk pocit, že stoupá. Nemusí to být nutně jeho kariéra, ale nějaký osobní cíl, po kterém zatoužil. Nemusí být velký a jeho dosažení může být pozvolné. Však i ta rostlina roste lístek po lístku…

Změny nemusí být vždycky dobré. Někdy se sejdete se svou slepotou a děláte kroky tam, kam by vést neměly, ale i to je zkušenost. Těmi špatnými zkušenostmi zjistíte, co pro vás není dobré a tak dostáváte možnost se na tu správnou cestu vydat napřímo z místa, kde se ocitáte, a možná uvidíte svůj cíl zřetelněji. A jsem si jistá, že těch špatných zkušeností je opravdu potřeba a jen ty nám pomohou ze slepoty vystřízlivět. A když ty facky nepřijdou, jsou i jiné možnosti, jak se dobrat ke změně k lepšímu dobrat. Jen je potřeba nebát se. A strach je většinou velká barikáda.

Ráda bych vám ukázala vsuvku, která je v mém příběhu celkem důležitá. Je to jen jedna z věcí, která zapříčinila to, jak žiju a způsob mé existence, ale nikdy jsem o ní takhle veřejně nemluvila, ačkoli pro někoho může být inspirací pohnout se z místa. Tak, jako se to povedlo mě. Když mi bylo 14, zjistilo se, že se moje páteř začíná nepěkně kroutit. Tenkrát jsem si v zrcadle všimla, že moje záda nejsou úplně souměrné, ale jelikož jsem byla ve věku, kdy se dospívající slečny začínají objevovat a nešetří kritikou, nesvěřila jsem se s tí a nechala to plavat. V létě na dovolené si všimla mamka, když jsem před ní seděla v plavkách. A tak jsme hned po návratu z dovolené zašli k pediatričce. Bohužel, věc, které si měla ona všimnout včas, došla až tak daleko, že mi ortoped diagnostikoval skoliózu 2. stupně! Pro holku, která je v pubertě, je otřesné slyšet, že léčba bude probíhat v uzavřeném korzetu anebo se to vyřeší jinak – operací.

Skolióza páteře je bohužel něco, co nevrátíte do normálu. Ne jinak, než tím, že vám do páteře zasadí tyče. Dalším „řešením“ je korzet, ale ani ten to nespraví. Nošení plastového krunýře, který vám musí udělat na míru a podstupovat proces jeho přípravy není fakt příjemný. Při pohledu na rentgeny jsem nevěřila, že tohle je moje páteř. A že se nikdy nenarovná. Může to být jen horší, anebo se to dá stabilizovat. Jak dlouho? To nikdo neví. Ví se ale, že je třeba se neustále hýbat. A co udělá celodenní nošení plastového korzetu? Svaly vám ochabnou. Nejsem ortoped, ale tohle je logická věc, a proto doteď nechápu, že se skolióza takhle řeší. Byla jsem v osmé třídě a měla jsem to nosit i do školy? Hrozná představa. Na tajňáka jsem tenhle hnus chodila odkládat za barák a pak jsem teprv utíkala na autobus a jela do školy. Když na to naši přišli, nebyli úplně rádi, ale já fakt nemohla. Občas jsem v tom mezi lidi šla, ale záda se mi stejně horšili.

Měla jsem obrovské štěstí, že se můj táta dělal všechno proto, aby nebyla nutná operace stanovil si, že najde jinou, efektivnější cestu než korzet a 20minutové cvičení v nemocnici, které jako jediné hradila pojišťovna. Tělocviky ve škole začaly nahrazovat návštěvy soukromé fyzioterapeutky, akupunktury, baňek, dornovy metody léčby (což je něco neskutečně bolestivého) a cvičení doma. Doteď na paní Polákovou – fyzioterapeutku – hrozně ráda vzpomínám. Věnovala se mi více než hodinu, týden co týden, 6 let. Přepnula mi v hlavě úsudek o správném držení těla, což samo dost pomáhá k lepší stabilitě svalového krunýře. Ten je pro podporu páteře potřeba – ne plastová pomůcka, která svaly nechá ochabnout. Ona byla úžasná! Byla kvalifikovaná, neskutečně znalá a hlavně – a to je bod, který má v příběhu velkou roli – dovedla mě k józe!

Do cvičení jsme začaly zapojovat jógové prvky, až jsme se dostaly k takové sestavičce. Začala jsem pociťovat jakési změny. Vždycky jsem přistupovala k alternativním směrům udržování životní rovnováhy kladně. Přírodu jsem měla od mala zafixovanou jako zdroj neskutečné energie a její přijímání jsem byla otevřená. Jóga není jen cvičení – je to styl! Je to způsob myšlení a krok k vyššímu levelu vnímání světa.

Na tahle cvičení jsem se vždycky těšila. Tělocviky ve škole jsem nesnášela. Jednak jsem byla nemotorná a navíc jsem bývala dost velký cvalda a prostě jsem se přitom necítila dobře. Během střední, kdy jsem jednak změnila životosprávu a jednak postoj k pohybu, jsem našla zalíbení ve spirituálním rozsahu pojetí zdraví a užívala jsem si byť jen 20minutovou jógovou sestavu, protože ta byla za celým cvičením takovou třešničkou na dortu. Paní Polákovou jsem navštěvovala asi 6 let. Páteř se během té doby lehce vzpřímila, jen nepatrně, ale vyvrátilo to mýty, že lepší to být nemůže, jen horší. Teď už je všechno na mě. Musela jsem se srovnat s tím, že nikdy nebudu vypadat jako ostatní. Nebudu moct nosit všechny typy oblečení a nebudu nikdy úplně spokojená s tím, jak vypadám, ale můžu dál bojovat. Bolesti zad sice sem tam přijdou, ale vím, že když budu cvičit, hýbat se a tělo neustále držet v pohybu, budou co nejmenší. Pohyb potřebuju. Vím, že příroda mi nenadělila přirozeně hubené tělo, dřu a snažím se, abych vypadala pokud možno normálně, ale vím, že kdybych se nehlídala, mám tak o 10 kilo víc. Opravdu. To není výmluva, protože málokdo v mém okolí se potkal s disciplinovanějším člověkem 😀 Jsem na to hrdá. I to se trochu v tomhle roce změnilo, ale k tomu se dostanu za chvíli… Pohyb mě jednak udržuje v kondici a pomáhá mi zpevňovat svalový korzet.

Poté, co jsem přestala na soukromé hodiny docházet, jsem vždycky měla touhu se k józe vrátit. Sama jsem se do ní doma nepouštěla, tam jsem cvičila jiné bejkárny. Jenže jsem se nemohla rozhoupat a navštívit skupinovou lekci jógy. Proč? Jednak jsem se bála nových věcí a hlavně jsem zápasila s představou, že moje křivý záda uvidí i někdo další. Že se to prostě bude vědět a budu „ta holka s křivýma zádama“. Fakt dlouho jsem měla v hlavě cíl lekci jógy navštívit, ale ne a ne prolomit bázlivost a zapomenout na, že je něco jinak. Mám ke skupinovému cvičení drobný odstup, ale jóga je něco jiného, než hromadné pocení před zrcadly. Před koncem roku jsem si dala předsevzetí, že odhodím tyhle hloupé myšlenky a udělám to proto, že to CHCI! Jde o mně – jenom o mně! Jdu tam kvůli sobě. Chci se vrátit k tomu, co mi dávalo smysl a co mě uspokojovalo. A tak jsem se přihlásila na svou první lekci a – panebože!!! Jo! Chybělo mi to! Jak jsem mohla tak dlouho odolávat?! Teď, když jsem kvůli nemoci nemohla na pár lekcí zajít, jsem byla nešťastná. Na lekcích nikoho nezajímáte – jsme tam kvůli sobě a nacházíme v sobě to, co jsme hledaly. Jsem sama se sebou a vším tím, co ke mně patří.  Miluju jógu!

Přestala jsem se bát, překročila komfortní zónu a vstoupila do pocitu velkého uspokojení – jednak jsem vyhrála nad strachem a jednak zažívám to, co jsem si dlouhou dobu přála zažít. Jóga není jen cvičení těla, ale i mysli. Kdo ji praktikuje a hledá v ní přesně to naplnění, o kterém mluvím, chápe, co tím myslím. Vy ostatní, co se perete ze strachem, ho zahoďte. Deláte to kvůli sobě – kvůli nikomu jinému.

Další změna, která za tento blogovací rok nastala, byla změna v úhlu pohledu na jídlo, které jsem přestala vnímat jako nutnost, ale potěšení a zároveň něco, na co není potřeba dohlížet, protože tělo se o něj přihlásí samo. Zahodila jsem výživová doporučení o 5 porcích denně a ačkoli vím, že mám někde ještě mezery, snažím se jíst ještě víc tak, jak si tělo žádá. Cukr jsem vyřadila úplně a sacharidy se snažím omezovat. Vidím,  že mi to tak vyhovuje, takže v tom budu i dál pokračovat. Tahle změna nastala na podzim o dovolené. Tehdy jsem začala ještě víc vyhledávat biopotraviny, až jsem se nakonec rozhoupala k oslovení své oblíbené značky PROBIO, za což jsem moc ráda. Probíhá také moje spolupráce se Sklizeno a nově i s Fresh bedýnkami, které podporují mě a já podporuji je. Společně vám dáváme inspiraci a odhodlání nezvdat se cíle žít zdravěji.

INVESTICE DO SVÉHO ZDRAVÍ je ta nejlepší investice. Prevence je něco, co se vám vrátí. Myslete na to, buďte k sobě laskaví, neomlouvejte svoje chyby, ale přijměte je a berte je jako špatnou zkušenost, která je klíčem k dobré cestě a dosažení cíle.

K narozeninám patří dort. Ale já sladké nejím, a proto jsem se rozhodla, že neudělám výjimku ani při téhle příležitosti a upeču slaný cheeceacake s dýní a sýrem. Jeho krémová chuť je božská. Jsem na tenhle recept opravdu pyšná, tak snad bude chutnat i vám.

Doba přípravy: 40 minut
Doba pečení: 45 minut

Množství: dortová forma o průměru 21 cm

Suroviny:

Korpus:

70 g vlašských ořechů

70 g jemných ovesných vloček

50 g pohankové mouky

50 g másla

Náplň:

300 g dýně hokkaido

1 lžíce olivového oleje

Sůl

600 g krémového sýra typu Lučina

3 vajíčka

100 g 30% smetany

50 g nastrouhaného sýru grana padano

¼ lžičky muškátového oříšku

1 lžička sušeného tymiánu

1. Postup:
2. Dýni nakrájejte na menší kostky, promíchejte se lžící oleje a špetkou soli. Rozložte na plech vyložený pečicím papírem a vložte do trouby předehřáté na 180 °C. Pečte doměkka. Nechte zchladnout.
3. Dýni rozmixujte. Rozšlehejte s oběma druhy sýra, vejci, smetanou, muškátovým oříškem a rozemnutým tymiánem. Podle potřeby osolte.
4. Připravte si korpus. Ořechy rozmixujte najemno. Přidejte ovesné vločky a krátce společně promixujte, aby se ořechy s vločkami propojily. Přisypejte mouku, přidejte na menší kousky pokrájené máslo a ještě krátce promixujte.
5. Dortovou formu vyložte pečicím papírem. Na dno rovnoměrně rozprostřete těsto na korpus a umačkejte. Nalijte na korpus náplň.
6. Vložte do trouby předehřáté na 150 °C – horkovzduch. Pečte 45 minut. Nechte vychladnout.