Každá maminka o svém porodu, bez ohledu na to, kolik jich prožila, povypráví vždy docela jinak. Jako budoucí rodička můžete mít očekávání, jak to asi tak bude probíhat, ale nikdy nemůžete tušit, co vás na té cestě – pro někoho dlouhé, pro někoho krátké – potká. Jisté je jen to, že na konci váš čeká odměna. Moje osobní zážitky vznikly naprosto v protikladu s představami, které jsem v sobě chovala. Jaké to byly? A jak se mi rodilo v Thomayerově nemocnici? Co jsem si s sebou sbalila do porodnice a co ovlivnilo průběh mého porodu? Jelikož mám kolem sebe spoustu budoucích maminek, sepsala jsem některé své zkušenosti, které by se mohly jim i dalším budoucím maminkám do porodnice hodit.

btw. Tahle fotka je pořízená těsně před půlnocí… za jak rychle se narodil Honzík? Dozvíte se v dalším čtení 🙂

Kdy jsem balila tašku do porodnice

Svou tašku do porodnice sbalila ještě dřív, než jsem začala docházet na pravidelné prohlídky do prenatální poradny v porodnici v Krči. Ne, že bych byla tak nedočkavá nebo puntičkářská, že bych pro pocit klidu musela být sbalená čtvrt roku předem. Spíš naopak – tašku, resp. to nejnutnější, jsem neočekávaně balila forem cca ve 34 tt, když se mi rozjely bolesti v pravé polovině břicha a zad jako předzvěst rozvíjejícího se zánětu. Po kontrole u své Dr. jsem odešla s informací, že to budou poslíčci – prdlajs to bylo. On to byl fakt začínající zánět, jak jsem ostatně popisovala v článku „S čím jsem se prala ve třetím trimestu“. A proto jsem se bála, aby mi nechyběly alespoň nejnutnější věci, kdyby muselo dojít k vyvolání předčasného porodu,

To se naštěstí nestalo, tudíž jsem si mohla svou tašku ještě doplnit o nějaké chybějící věci. Ve chvíli, kdy začnu docházet na zmiňované kontroly do porodnice už jsem chtěla být zcela ready.

Rada na závěr: Nikdy nevíte, co se může přihodit. Je dobré si v předstihu koupit kojící košile do porodnice, vybavit se nejnutnějšími věcmi (především hygienickými potřebami) a vědět, do čeho je chcete sbalit. Kdybyste neměli možnost si je sbalit osobně, komukoliv, kdo vám tašku bude balit, to půjde snáze.

Co jsem si sbalila do tašky…tašek do porodnice

Každá porodnice poskytuje některé potřebné věci jak pro maminky, tak pro děti. Ty seznamy vždycky dostanete k ruce a je bezva se podle nich řídit. Takže nebudu vyjmenovávat, že jsem měla v tašce osušku, kojicí podprsenku apod.

Spíš chci zmínit šikovně vyřešené rozdělení do tří tašek, které jsme měli s Honzou připravené.

Taška 1.

V době Covidu, kdy jsme se den co den obávali možného nařízení o nemožné účasti tatínka u porodu (jako tomu bylo na jaře), jsme se k porodu nachystali podle pravidel porodnice. Honza musel mít zcela čisté oblečení v tašce, které si mohl obléknout až při vstupu na porodní sál, včetně pantoflí. Musel mít zcela nový, originálně zabalený respirátor a jednorázové rukavice. K tomu samozřejmě bylo povolené donést si pití, případně i jídlo (to aby nepadl úmorem, když by se porod vlekl dlouhé hodiny).

Tyto věci měl uložené na vrchu tašky, v níž jsem měla pro Honzíčka připravené plínky a jednorázové podložky na přebalování. Tyhle podložky byly doporučeny i jako součást výbavy maminek, které je užily v porodním boxu při úlevové poloze na míči. Nakonec jsem je u sebe na sále nepotřebovala – porodnice byla vybavená.

Taška 2.

Moje taška k porodu obsahovala ručník a cestovní balení sprcháče, omyvatelné pantofle. Měla jsem s sebou menší lahev s vodou a na doporučení hroznový cukr pro energii, v případě, že po několika hodinách dojde. Před porodem je totiž dobré nejíst, nebo se může přihodit, že si „odložíte“, co jste snědly, během porodu. Koktejl hormonů, emocí, bolestí a tak vůbec to prostě způsobit může. Sbalila jsem si i tyčinku na rty – placentu, která skvěle hydratuje.

Krom toho jsme měli ve složce připravené papíry pro matriku a vedle složku s papíry do porodnice. Ty se museli odevzdat u příjmu na sál.

Taška 3.

V tašce k dalšímu pobytu jsem měla přesně ty věci, které jsou sepsané v seznamech doporučených danou porodnicí. Váhala jsem, jestli si ten perfektní model síťovaného spodního prádla, které by vám nemělo chybět, pořídím v pratelné nebo jednorázové verzi – měla jsem pratelnou od Bella Happy, kterou jsem používala vlastně jednorázově – jde o drobnou cenovou položku.

Kosmetiku na vlasy a pleťový krém jsem uzavřela do malých cestovních balení, aby zabraly v tašce co nejméně místa. Od kamarádky mi byl doporučen Herbalon namísto „klasického sprcháče“, za což děkuji J Dál si holky přibalte taky Purelan – 100% lanolín, který regeneruje kůži – při kojení budete potřebovat. Ač budete v porodnici snad jen co nejkratší chvíli, v tomhle ohledu by to pro vás mohla být hodně dlouhá doba.

Doporučuji také kojící čaj od Apotheke. Chutě kojícího čaje jsem se bála, protože výluh z fenyklu mě moc neláká. Proto doporučuji právě tenhle, který obsahuje byliny a koření mající pozitivní vliv na bříško miminka i na laktaci ženy, a přesto má velice příjemnou chuť. Trochu jsem litovala, že jsem si nevzala sáčků víc – to z důvodu, že mi právě nebude chutnat.

Bobíčkovi jsem přibalila měsíčkový olej od Weledy na promazání suché kůžičky.

Co jsem si s sebou nebrala, bylo dětské oblečení, které jsem si od Honzy vzala v den propuštění a oblékla jsem ho před odjezdem.

Proč jsem si vybrala porodnici v Thomayerově nemocnici v Krči

Vylučovací metodou a na doporučení kamarádky. Nevýhoda toho, když si v Praze vybíráte porodnici je, že to musíte udělat už ve 14 tt. Asi málokdo je při prvním porodu skálopevně přesvědčený, že stoprocentně půjde tam a tam. A když si třeba některou z nich vyberete, může se stát, že má zrovna „technickou odstávku“ kvůli údržbě prostředí. O každé porodnici toho najdete hodně dobrého i zlého psáno v diskuzních fórech. Je na každém, co si vybere. Nenapadlo by mě, že kvůli kdysi nedobré pověsti Krče, mi kamarádka otevře oči a navede mě na myšlenku zajímat se i o tuto variantu. Navíc o tu nejbližší možnost, co se týče dopravní dostupnosti od nás z domova.

Nakonec jsme porodnici s Honzou tak nějak intuitivně zařadili mezi nejužší výběr, až jsem nakonec pár dnů po 14 tt vyplnila registraci a byla do porodnice přijata.

Při návštěvě předporodního kurzu jsme k porodnici získávali první sympatie. Ty se prohloubily při dalším kontaktu. Několik dní jsem porodnici navštívila pro sepsání lékařské dokumentace, kde jsem navíc dostala spoustu informací od přijímací sestry.

Pak nás čekal přednostní příjem ve chvíli, kdy mě Honza dovezl v horečkách se zánětem ledvin, abychom si nechali zkontrolovat malého Honzíčka. To bylo poprvé, kdy jsem se dostala do prenatální poradny, kterou už jsem od té doby navštěvovala víceméně pravidelně (nebylo nutné chodit co týden) – ne z důvodu obtíží, ale že už přišel čas – tedy 36 tt.

Velká vstřícnost, laskavost, ochota a pomoc, kterou jsem od sestřiček cítila, mě utvrdila ve správnosti rozhodnutí registrovat se právě sem. Ale samozřejmě, že to nejdůležitější mělo nastat a samotná péče při porodu je mnohem víc, než milá sestřička.

Kontrola dopadla dobře, bobíčkovi se dařilo. Díky tomu jsme neměli nakázané týdenní docházky, ale intervaly byly delší. Vše OK! Honzík byl připravený přijít na svět, ale moje tělo ho ne a ne pustit.

To nejdůležitější, s čím jít do porodnice

Můžete být do porodnice skvěle sbalené, můžete mít potvrzení, že jste vy i miminko v pořádku, ale přesto ve vás může přetrvávat strach. Aby ne – má vámi prolézt na první pohled malý, na pocit ale velký človíček.

Zpátky to nevrátíte, jinudy ho ven nedostanete. Samozřejmě teď mluvím za předpokladu, že se chystáte ke spontánnímu přirozenému porodu, kdy víte, že vás nečeká císařský řez. A proto všem, které to čtete, a čeká vás porod, moc moc přeju, abyste byly zdravé, miminko prospívalo a abyste měly možnost na to jít přirozeně.

To nejlepší, s čím můžete k porodu jít, je pozitivní přístup k věci. Já, i díky tomu, že jsem získala v krčskou porodnici důvěru, věřila, že i v tom nejhorším se o mě postarají profesionálové. Věděla jsem, že to nebude velepříjemný pocit, až nastane „ona“ chvíle, ale taky jsem věděla, že nebude trvat věčně a že pak přijde to, na co jsme se s Honzou takovou dobu těšili. Věřila jsem v to, že můj porod bude mít hladký průběh a že se díky tomu rychle vzpamatuju a budu schopná normálně fungovat.

Takže: Věřte v ten nejlepší scénář, přistupujte k porodu pozitivně a důvěřujte profesionálům. Kde na světě mají takovou péči 🙂

Jak jsem nastoupila do porodnice a jak jsme tomu pomohli

Podle prvního screeningového vyšetření mi odhadli termín porodu na 10. listopadu. Už jsem se nemohla dočkat, až bude chtít malý na svět a pevně jsem doufala, že nedojde na variantu vyvolávání porodu. Takže jsme šli spontánnímu porodu s Honzou naproti. Ráno jsem si pochutnala na kořeněném čaji se skořicí, hřebíčkem a zázvorem. K obědu jsme si objednali steak s pepřovou omáčkou z naší oblíbené restaurace. V podvečer jsme se naložili do teplé vany a pak (pardon, přiznám se) jsme si dali trochu červeného vína…noo a udělali jsme si zkrátka pěkný večer.

Spokojeně jsme usnuli a mě nad ránem probudily ze spaní lehké bolesti. Ty jsem párkrát zaspala, ale když mě vzbudily potřetí. Začalo mi to být divné, že je to poměrně častá a pravidelná bolest a začala jsem si intervaly měřit. Došlo mi, že přichází kontrakce a že přicházejí fakt pravidelně – po 7 minutách. V klidu jsem si šla dát sprchu, umyla jsem si a vyfénovala vlasy, posnídala jsem… prostě pohoda jazz J Asi po dvou hodinách, kdy začaly přicházet bolesti pravidelně po 5 minutách, jsem vzbudila Honzu. Bylo mi dobře, ty bolesti nebyly moc nepříjemné. Seděla jsem vedle něj s úsměvem na posteli a oznámila mu, že pojedem asi do porodnice. Ještě další dvě hodiny jsme počítali a čekali, až bude bolest silnější, abychom se nemuseli obracet zase zpět domů s poslíčky.

Vyrazili jsme do porodnice...Seděli jsme spolu ještě asi hodinu v autě, abychom se ujistili, že bolesti jsou stále pravidelné a zesilující. Pak jsem vyrazila vstříc kontrole. Opět jsem se setkala s těmi skvělými sestřičkami v prenatální poradně, které tu dělají skvělou atmosféru. Opravdu nemůžu říct, že bych sem chodila s nechutí. Naopak, většinou jsme se i nasmály.

Monitor ukázal sice stahy, doktorka ale podle nálezu uznala, že je to velice v začátku a nemá cenu zůstávat v porodnici. Poslala mě tedy prozatím domů, což mi sice malinko zkazilo náladu, protože hrozilo, že se porod zastaví úplně, na druhou stranu jsem mohla zpátky za Honzou, který už netrpělivě čekal.

A tak jsme vyrazili domů. Během dne kontrakce trochu ustávaly, nicméně se stále objevovaly. Večer přišla další vlna silnějších a pravidelných stahů, které vedly k návratu do porodnice. Že neporodíme na pěkný datum 11.11.2020 nám bylo jasné. Že si mě tam ale nechají a Honzu pošlou domů, protože se neschylovalo k rychlému nástupu, mě nemile překvapilo.

Pravidelné kontrakce ≠ brzký porod

Byla jsem ubytovaná na oddělení šestinedělí. V Krči mají pokoje po jednom nebo dvou lůžkách, těžko ovlivníte, který na vás vybyde, ale teď, při Covid opatřeních, se snaží, aby každá maminka byla na pokoji sama. V což jsem moc doufala. Ač jsem člověk docela společenský, hodně ráda si držím tenhle druh soukromí jen a jen pro sebe a nepotřebuji společnost cizího člověka.

Varianta nadstandardu není v této porodnici možná.

Kontrakce se mi rozjely tak, že přicházely po třech minutách a byly strašně intenzivní. Nezabíraly mi ani utišující prostředky, které mi zároveň měly pomoct k rozvolnění. Věřila jsem, že nad ránem už pojedeme na sál.

Bohužel, jak se ukázalo, nebylo moje tělo dost ready na to, abychom se posunuli do druhé fáze porodní. Tak tohle bylo zoufalství. Netušila jsem, jak dlouho to ještě může trvat… Přečkala jsem den, přicházel další večer. Kontrakce se opět spustili v pravidelných, četnějších intervalech, přesto to bylo ale stále „jen po 6 minutách“. Během velkých bolestí jsem apatycky upadala do mikrospánků, z nichž mě probudil vždy další příval bolestí. Nejhorší na tom bylo, že takhle to mohlo pokračovat ještě dlouho, protože po celém dni se nic moc nepohnulo.

Omyl č. 1 – můj porod bude rychlý

Nebudu budoucí maminky strašit 🙂 Ony vědí, že porod není zcela bezbolestný, a že každou z nás čeká úplně něco jiného. Představovala jsem si, že já budu mít porod do 10 hodin odbytý a místo toho jsem dva dny strávila vyčkáváním a prodýcháváním. To nejdůležitější, co mi ale v krušných chvílích pomáhalo, byla podpora od Honzy. Neuvěřitelná podpora, která mi dávala sílu a nebrala pozitivní pohled na situaci.

I když to bylo dlouhé a toužila jsem po „něčem na uspíšení procesu“, jsem nakonec ráda, že se snažili nechat mě jít přirozenou cestou. Za to jsem neskutečně vděčná. Zpětně si uvědomuju, že to je totiž ta nejideálnější cesta, pokud je to možné. „Násilím“ by se vyřešilo čekání, ale mohlo by to mít své následky. Au!

Ve čtvrtek večer konečně došlo moje tělo do fáze, kdy bylo možné pokračovat na porodní sál. Co to pro mě znamenalo? Že budu mít Honzu konečně u sebe a brzy se dočkáme našeho malého pokladu. Byl na porodním sále dokonce dřív, než mě stačili odbavit z pokoje 🙂 V jeho objetí jsem najednou pocítila strašný klid a úlevu, které mi chyběly, a když mě držel za ruku, vlévala se mi do žil potřebná energie.

Omyl č. 2 – Vyhnu se epiduralu

Jelikož mám vcelku velkou skoliózu páteře a epiduralní anestezie se vpichuje do páteře, bylo mým cílem se téhle formě uklidnění vyhnout. Jenže když už máte bolesti víceméně 30 hodin, jste za jakýkoli prostředek úlevy rádi a nezbývá než věřit, že se vyhnete možným rizikům. Věřila jsem ve schopnosti anesteziologa. A věřila jsem, že moje tělo tuhle uklidňovačku přijme tím nejlepším způsobem. „Myslím, že si to zasloužíte,“ zaslechla jsem porodní asistentku, která o mě na sále pečovala.

Omyl č. 3 – Epidural se podává v křečích v klubíčku

Porodnice mě mile překvapila i v tuhle chvíli, kdy přišel super anesteziolog s bezvadnou sestřičkou. Vždycky, než se pustil do nějaké fáze aplikace, počkal, až přejdou bolesti. Seděla jsem pohodlně na posteli – neležela jsem skrčená na lůžku, jak někdo popisuje. Byla jsem v klidu a uvolněná. Komunikovali jsme spolu a sestra k tomu asistovala. Najednou bylo hotovo a já cítila kýženou úlevu – nejen od bolestí, ale tak celkově. Bylo mi v tu chvíli fakt dobře 🙂  Zní to divně, ale bylo!

Omyl č. 4. – To „nejhorší“ na pohled se děje mimo dohled partnera

Díky Bohu, že u mě mohl být můj milovaný muž! Strašně moc mi pomáhal! Na porodním sále není někdy moc hezkých věcí k vidění a ne každý tohle snese. Není to jen o tom, co se odehrává tam dole, kam má partner v tu chvíli stížený dohled (totiž nemá ho úplně odepřený). Celé je to jak nápor na psychiku tak na žaludek pro ty, co mají slabší povahu. Honza nejen, že to ustál, ale byl tam pro mě a já si toho strašlivě vážím.

Je třeba zvážit, jestli u porodu partnera mít nebo ne. Za každou cenu by to mělo být jeho dobrovolné rozhodnutí. Ne každý chlap bohužel po porodu ke své žene vzhlíží jako na hrdinku. Jsou i případy, kdy porod naruší do té doby harmonický vztah a vzájemnou přitažlivost.

Omyl č. 5 – samotný porod mi dá zabrat víc, než první doba porodní

Bylo asi půl jedenácté. Kontrakce byly stále snesitelné, jenže na druhou stranu byly i „pomalé“. Pohupovala jsem se míči, povídali jsme si s Honzou a bylo mi vcelku pořád fajn. Z míče jsem slezla v půlnoci, abych se dostala do polohy na bok a pomohla Honzíkovi dorotovat. Porodní asistentka si prozatím připravovala oxytocin, který by mi měl podpořit nástup porodu a zajistit, že to stihneme stále za účinků epiduralu, než vyprchá. Otočila jsem se, snad ani nedopadla první kapka a najednou jsem cítila bolest, která ne a ne přestat.

Přišlo to fakt úplně nečekaně a ve velkém fofru – bolest neustupovala, jen zesilovala – v tu chvíli se seběhly na sál ještě doktorka s druhou asistentkou. Honza, neskutečný držák, stále při síle a s plnou podporou byl tam, držel mě, a jako by mi pomohl ze dna vyhrábnout nepřekonatelnou sílu. Velká motivace z jeho strany i ze strany těch, co mi pomáhaly fyzicky, mě nakoply k tomu vydat ze sebe maximum. V tu ránu byl Honzíček na světě! 10 minut po půlnoci – pátek 13. Nádhernější datum si vybrat nemohl 🙂

Omyl č. 6 – necháme dotepat pupečník

Než jsem se stačila vzpamatovat, broučka odstřihli a nesli rychle k doktorovi. Nalokal se plodové vody, a tudíž bylo potřeba hodně rychle zakročit. Pupečník nepupečník! Všechno to byl strašný fofr. Sehraný tým ho rychle odvrátil od toho nejhoršího. Díky tomu jsme během chvilinky měli broučka u sebe.

Pravda č. 1 – budou to mít v rukou odborníci, kteří mi pomůžou

Co se musí nechat a v čem jsem se nemýlila, byla péče zkušených profesionálů, kteří byli perfektně sehraní. Každý, resp. každá z nich věděla, co přesně má v danou chvíli dělat, i když se vše odehrálo tak rychle. Navíc jsem se v jejich péči cítila dobře.

Pravda č. 2 – budu na to v dobrém vzpomínat

Šla jsem k porodu s tím, že to dopadne dobře, a tak vůbec jsem na to byla pozitivně naladěná. Vlastně jsem se i svým způsobem těšila, ač se to pro někoho může zdát zvláštní 🙂

Čím jsem si byla jistá, bylo především to, že pakliže tam se mnou bude Honza, bude všechno dobré. Byli jsme oba moc nervózní, aby přítomnost tatínka u porodu vlivem Covidu neutnuli, což se naštěstí nestalo. Nešlo by v první řadě ani tak o mně, musela bych ten porod nějak zvládnout. I když nebudu kecat, že bych to hodně obrečela, kdyby nemohl být se mnou. Ale v první řadě by mě nikdy nepřestalo mrzet, že našeho Honzíka nemohl vidět už od první chvíle.

Co se dělo po porodu, vám povyprávím v článku o šestinedělí.

Vzkaz pro budoucí rodičky

Nebojte se, holky, zvládnete to, jako to zvládly miliony žen před vámi! V Česku máme prvotřídní péči – profesionálové se postarají o to, abyste byly vy i miminko v pořádku. To nejlepší, co pro porod můžete udělat vy samy, je připravit se a pozitivně se naladit. 

K hladšímu porodu (minimálně k většímu klidu) vám možná pomůžou i nějaké babské rady anebo zkušenosti dalších žen. V tomto prolinkovaném příspěvku o „předporodní kaši“ najdete některé z nich. Dál si zkuste najít něco o Aniballu 🙂 V žádném případě nehledejte cíleně negativní zkušenosti s porodem, které vás akorát tak vystraší. Ano, může se přihodit, že to nepůjde hladce, ale na to nemyslete – vám se to stát nemusí. Kdyby cokoliv, pomůže vám porodník – on ví, co dělá. Přijímejte situace tak, jak k vám přicházejí a nemyslete dopředu na to, co špatného se může přihodit. Každý porod je jedinečný. A vy ho můžete mít stejně tak výborný, jako někdo jiný před vámi o trochu méně. Ovlivnit v tu chvíli můžete jenom svojí „pohodu“.  A pokud k tomu máte bezvadného partnera, který vám v tom pomůže, tím lépe. Všechno ostatní běží za vás. Řiďte se intuicí a nevzdávejte se.

Zkrátka, do porodnice se vydejte natěšení na miminko namísto strachu z hororového scénáře. Myslím si, že když miminko cítí napětí maminky, má hned menší chuť vylézat na svět do neznáma. Někdo ze strachu zaujímá negativní postoj a jaksi hůř jedná s ostatními lidmi. Jakýkoliv negativní přístup nebo nervózní štěkání po personálu vám akorát celý proces zkomplikuje. Dobré naladění, ať máte jakékoliv bolesti, naopak nejen, že přiměje zdravotníky vyjít vám víc vstříc, ale hlavně vyplaví hormony podporující pozitivní vývoj porodu. Zdravotníci dělají, co mohou a nelze předpokládat, že by vám v tomhle případě oplatili negativní přístup svou laskavostí a úsměvem. Přijímejte jejich rady, ať jsou jakékoliv a s pokorou hleďte na jejich práci.

Čeká vás krásný životní přelom. Užijte si každou chvíli a nehleďte na to, jak to zvládli ostatní. Vy jste jedineční. Každý porod je originál. Vaše miminko je to nejlepší na světě a vy pro něj budete ti nejlepší rodiče. Tak zahoďte obavy a vytěžte z toho to nejlepší! Když to „zvládám já“ (i když někdy panikařím), zvládnete to taky. Obavy jsou přirozené, ale měly by být motorem, ne brzdou. Držím vám palce! 🙂