Je paradox, že občas věnujete nějaké práci, konkrétně třeba i vaření nějakého jídla, spoustu času a ovace podle představ, které jste si během té spousty času stačili vysnít, zrovna nesklidíte. Pak vemete jeden úplně jednoduchý recept, změníte na něm třeba jen pár detailů a boří se vám pod výhou pochval i vlastního nadšení z výsledku veškerá očekávání. Něco podobného se stalo v případě slaných scones. Nebudu přitahovat realitu za vlasy a lakovat vás, že mi skandovala rodina pod oknem s hesly „Ještě!!“ anebo „Nechci od života víc, jen Martiny scones jíst.“ Ale překvapivě fakt zabodovaly, za což, myslím, může i jejich dokončení – tedy potření krémovým sýrem a obložení lososem. (Pokračování textu…)